Pomlč, mysli si svoje...

4. března 2010 v 21:51 | Rezke |  Zápisky

Yep, nadpisem se řídím, i když to asi není správné (ale: já taky pravidla porušuji O:)).

Dnešek byl velmi... nezajímavý-celkem-všední-nudný den (tzn. nudný článek), o kterém bych se stejně chtěla zmínit.

(Poznámka, kterou dál nechci rozebírat: dnes po slunečném teplém týdnu chumelilo a dost mi to zničilo náladu. Doufala jsem, že odporné mokro je za mnou.)

Tradičně jsem vděčná za to, jakou mám skvělou kamarádku, která za mě napsala půlku písemky z chemie, když jsem měla okno. :D Její pohled na mých 7 řádků po dokončení jejich dvou stránekje nezapomenutelný. Ovšem v následující hodině, kdy jsme psali neočekávanou písemku z občanky, na kterou se nikdo neučil, jí nešlo poradit.


Kiki, skupina A ~ Já, skupina B:

Kiki: "Je tam třicet šest nebo padesát šest?"
Na lavici napíšu čitelnou čtyřicítku s nečitelnými otazníky, protože jsem si nebyla stoprocentně jistá.
Kiki: "Čtyři tisíce???"
Tentokrát čitelněji napíšu čtyřicet na obal sešitu.
Kiki: "Tak 36 nebo 56?"
"Čtyřicet!"

Myslíte, že to tam napsala? :D Samozřejmě, má to teď špatně, ale moje písemka nedopadla o moc lépe, natož ta z té chemie... :/

Dál to byla klasika - jenom přežít hodiny plné aktivity a probdít protivné profesory. Velmi mě zaujal Radek ve francouzštině, když k profesorovi, ke kterému mám největší averzi, přišel na zkoušení u tabule s lízátkem v puse, jakoby se nechumelilo. Když měl napsat něco o sobě, nezapomněl zmínit, že nemá rád francouzštinu. Profesor si myslel, že se jeho oči mýlí a ještě se pro jistotu ujistil otázkou, či vidí dobře (ujistil se tak, že se prostě zeptal, co ta věta znamená). Noprostě dneska jsem měla škodolibou radost.

Následně jsem se stavila cestou ze školy za babičkou a dědou. Čím delší dobu jsem tam strávila, tím méně se mi chtělo jet tramvají zase domů. Provádějí velký jarní úklid, od kterého jsem je vyrušila. A i když jsem řekla, že jim jdu pomoct, proseděli a prokecali se mnou hodiny. Navíc jsem jim musela vytknout jejich plán s vyhazováním starých věcí - konkrétně knih. Neříkám, že já je chci - některé bych nevyužila - ale představovat si je někde na skládce se mi hnusí. Když se začalo stmívat, začala jsem litovat, že už nebydlíme přes cestu jako dřív.

Jako spása z nebes mi přijela autem teta, když jsem se v půl sedmé začala oblékat. Pomohla jsem ji s nějakými věcmi, co odvážela od babičky a nabídla mi, že mě sveze. Neotálela jsem, jak bych jindy váhala. :D Cesta však byla divná. Když jsem seděla vedle ní v té tmě a ona se mě ptala na sestru, která se připravuje dělat přijímačky na gympl, na který chodím já, zapomínala jsem, s kým mluvím. V jednu chvíli mi přišlo, že se hádám sama se sebou. Dala jsem ji za pravdu, že profesoři nás budou porovnávat a proto se mi nelíbí, že šla na stejnou školu jako já. Ale v dalších věcech, ohledně mého bratra, že si šlape po štěstí, měla názor jiný. Když jsem si všimla, že nevedu svůj vnitřní boj, nýbrž s tetou, pomlčela jsem, protože bych asi byla za hodně drzou.Ona má svoji výchovu a svoje děti. Já nemám děti, mám jenom svoji výchovu. :D

Toť body, které mně dneska zpestřily den, přitom jsou tak... nezajímavé. A já z toho nadělám!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.