Měli bychom se stydět... ne?

12. ledna 2010 v 16:26 | Rezke |  Zápisky
Dnešní cesta ze školy byla pro mě ukázková. Rázem mi přijde, že jsem minule byla slepá nebo se mi naskytla možnost vidět.


Na zastávce jsem čekala na tramvaj - na tom se nic nemění. Jak dlouho nic nejelo, na zastávce přibývalo stále více lidí. Konečně se všichni dočkali. Stála jsem přímo před dveřmi tramvaje, všichni stáli za mnou a otevřela jsem dveře. Najednou jsem měla pocit, že si mě snad nikdo nevšimnul. Ovšem, o můj pocit tady nejde. Navíc, já dobře vím, že mě viděli...

Všichni se nahrnuli kolem mě a neměla jsem ani šanci se vzpamatovat a nastoupit také. Vždyť byli za mnou! Proč se cpou? To musí chytit zbylá místa nebo co? Přišlo mi to jako několik vteřin, co jsem tam stála, ale možná to byly jen zlomky. Nastoupila jsem mezi posledníma, rozhlédla se kolem a šla se přidržet někde, kde je více prázdno než plno.

Na další zastávce nastoupila starší paní. Čekala jsem, že půjde dál, ale neudivilo mě, když se zastavila u prvního sedadla, na kterém seděla odhadem asi dvanáctiletá holčička, kterou jsem předtím nezaregistrovala. Pozorovala jsem ji se zájmem, ale stále se nehnula ani brvou. A to ani po chvilce, když zaznělo:

"Děti, mládeži, uvolněte prosím místa k sezení starším cestujícím."

Zase nic. Až pak se musela paní doprošovat, poklepala ji na rameno a holčička ji pustila. Vstala, rozhlédla se a zahlédla také můj zvídavý pohled. Musela mít přeci nějaké výčitky svědomí, ne? Cítila bych se hrozně a navíc, když si uvědomím, že tahle jako já sledovala tuhle situaci, by někdo sledoval mě... Styděla bych se.

Navíc se mi nelíbila situace, když jsem vystoupila. Šla těsně přede mnou ještě mladší holčička než jsem předtím viděla a táhla sáňky. Nepochybovala jsem, že si mě nevšimla. Chodím dost tiše a navíc - její sáňky udělaly nemálo hluku kolem, ale musela předpokládat, že někdo za ní jde. Pořád střídala cestu, kudy šla. Jednou šla po pravé straně chodníku, potom po levé. Sáňky za ní plandaly a já ji nemohla obejít. Nebyla ohleduplná...

Když už jsem doufala, že bude pokračovat rovně a já zahnu, zatočila taky, ale to už si mě všimla. Jediné, co se stalo bylo to, že přidala do kroku, ale stále to nestačilo. Proč se na chvíli nezastavila? Kdyby nebylo všude kolem plno sněhu a ledu, obešla bych ji hravě, ale takhle? Proč si to neuvědomí?

Nechtěla bych vám připadat jako holka, kolem které by se měl točit svět. Jen jsem dnes uviděla nesprávné možnosti ohleduplnosti. Když už je někdo aspoň trochu slušný, nepřemýšlí. A mně přišlo zajímavé popsat situaci z druhého pohledu. Pohledu, který by si měl stěžovat. Když jsem se nad tím zamýšela já, zachovala bych se úplně stejně? Nejvíce mě to dráždí, že nevím. Když se to netýká vás, je vše jasné.
Někdy si říkám, že bych chtěla zažít tu starší společnost jako mladou. Vrátit se v době a porovnat. Stěžovali bychom si stále?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.