Začnu trošku více nezajímavě, když už to je ten deníček, ale později souvisle.
Včera jsem byla (také) u mojí kamarádky Kristy. Než jsme vešly do domu, který má asi čtyři patra, ukazovala mně velký skoro dvoumetrový rampouch, který se tyčil ze střechy dolů a po stěně se plazil až k nám, k zemi.
Prý má z něj strach, vždycky jak jde pod ním. Nedivím se jí, ale nějak jsem se tím nezabývala. Přece na mě nespadne, zrovna když půjdu pod ním *už začíná myslet ironicky*, tak rychlý není... Jen mě udivilo, že ho ještě nikdo nesundal.
Ani když jsem vyšla ven, nebála jsem se. Prostě jsem si to neuvědomila.
***
Dneska jsem strávila ráno, dopoledne i odpoledne u babičky. Po většinu času jsem se zabývala knížkou a splňováním jednoho z mnoha předsevzetí (viz. budoucí článek s fotkami ptáčků...).
Zpátky jsem jela tramvají. Jenže než nějaká přijela, trvalo to nějakou dobu (k tomu všemu je sobota). Tak jsem tam stála, mrzla, pohopskávala, mnula si ruce... A uslyšela sirénu. Bylo zvláštní, jak jsem hned zareagovala. Prostě najednou takové... vzrušení. Vzpomínala jsem, kdy mi naposledy v žilách tepal adrenalin... Hodně dávno. Proto se mi i z takové blbosti zvedl.
Byli to hasiči. Přejížděli tak rychle a hlasitě. Úplně obživlo okolí. Napadlo mě, že jedou sundat ten rampouch *naivka*, ale proč by kvůli tomu jeli.. Ještě k tomu tak zběsile a s houkáním?!
Za chvíli jeli další a další... Úplně mě to probudilo. Natahovala jsem krk a zjišťovala, kam jeli. Nic jsem neviděla, ale s takovou akcí to vypadalo vážně.
Pořád mě to zajímá, nezjistila jsem to.